Herpetofauna České republiky
HADI ( Serpentes )
Vipera berus ( Zmije obecná )
Zmije obecná je jediným jedovatým hadem vyskytujícím se v naší přírodě. Samci jsou zpravidla stříbřitošedě zbarvení s výraznou černou cik - cak kresbou na hřbetě, kdežto samice mají základní zbarvení v odstínech hnědé s tmavší hnědou hřbetní cik - cak kresbou.
Základní zbarvení může být šedivé, pískové, okrové, načervenalé, červené, olivové, kovově modré až černé. Hřbetní kresba může být výrazná, lemovaná světlým okrajem, nebo nevýrazná, splývající s podkladem. Cik - cak hřbetní pás může být pravidelný, ostře pilovitý, obloučkovitý, rozpadající se z části nebo zcela v příčné proužky, nebo může být nahrazen podélným pásem či úplně chybět.
foto samice
foto samce
foto mláděte
Tělo zmijí je zavalité s nejčastější délkou kolem 65 cm u samců a 80 cm u samic. Hlava je široká, trojúhelníková, zřetelně od krku odlišená. Čenich je zaokrouhleně hranatý. Červené oko je poměrně malé s vertikální, roztažitelnou zřítelnicí.
Pokryv hlavy je tvořen štítky, mezi kterými svou velikostí vynikají: temenní štítek, dva týlní štítky a dva nadoční štítky. Na hlavě svrchu je typická tmavá kresba v podobě více či méně splývajícího nebo neúplného písmene X.
Tělní šupiny s výjimkou hladkých a větších štítků vnějších řad, jsou kýlnaté. Jsou sezařeny obvykle v 21 řadách kolem těla. Někdy jen v 19 nebo ještě méně často v 23 řadách. Břišních štítků je 130 až 158. Kloakální štítek je celistvý. Osac je relativně krátký ze spodu krytý dvěma řadami podocasních štítků v počtu 24 až 48. Samice mají ocas kratší a rychleji se zužující než samci. Délka a tvar ocasu je stejně jako typické zbarvení dostatečným určujícím znakem pro pohlaví většiny zmijí.
Jedové zuby jsou 3 až 5 mm dlouhé. Jsou umístěny na výrazně zkrácené hornočelistní kosti, která má dvě vedle sebe ležící lůžka pro jejich uchycení. Jeden z těchto zubů je funkční a druhý náhradní. Za maxillou je umístěn zubotvorný orgán ve kterém se tvoří a je řada zubů v různém stupni vývoje. Jedové zuby jsou pravidelně vyměňovány, přibližně každé dva měsíce, a to střídavě na levé a pravé straně čelisti. Zub je do lůžka maxilly přichycen vápenitou sloučeninou, která je v případě výměny zubu rozpuštěna. Zub je pak spolknut s potravou. Kromě jedových zubů na hornočelistní kosti jsou v tlamě zmije ještě drobné, nazad ohnuté přidržovací zoubky. Na kosti patrové je 3 až 5 a na kosti křídlové 7 až 14 zoubků. V dolní čelisti na zubní kosti je 8 až 18 rovněž uchopovacích zoubků.
Jedová žláza je umístěna za okem. Těleso vlastní žlázy je vazivové, tvorba jedu probíhá v jednojaderných a dvoujaderných cylindrických buňkách, které se po částech či najednou vyprazdňují a mění tvar na kulovitý. Jed se shromažďuje v pružných kanálcích žlázy a její objem se tak postupně zvětšuje. V přední části je těleso jedové žlázy nahrazeno slizovou žlázou, jejíž sekret má zřejmě za úkol ucpat vývod žlázy, aby se mohla naplnit, ale uvádí se, že má i funkci ředidla hustého jedu, čímž usnadňuje jeho výdej. Žláza pracuje neustále, ale s měnící se intenzitou podle stupně naplnění. Vývod jedové žlázy ústí těsně nad jedovým zubem ve slizniční řase upínající se těsně na jeho bázi, kde je začátek jedového kanálu zubu.
Jed zmije obecné vykazuje především účinky hemolytické ( působí rozklad červených krvinek za současného uvolňování krevního barviva ) a hemorrhagické ( krvácivé ). Množství jedu je však u zmije obecné poměrně malé. Při uštknutí vnikne do rány maximálně 25 - 30 mg nativního přírodního toxinu, což odpovídá 5 - 10 mg suchého jedu. Smrtelná dávka pro dospělého člověka ( 70 kg ) je 15 mg jedu. Jenže záleží na místě ušknutí, jednáli se o dobře prokrvené místo či nikoliv. Uštknutí do hlavy je velmi nebezpečné. Velkou významnou roli hraje zdravotní stav postiženého.
Zmije je prakticky považována za lesní druh dobře přizpůsobený podmínkám drsného klimatu s extrémně kolísavými teplotami.
Na území naší republiky vyhledává výslunná, ale vlhká místa v lesnaté krajině : paseky, polomy, porosty borůvčí a brusinek, vřesoviště, rašeliniště, okolí lesních potoků, opuštěné lesní kamenolomy, zarostlé kamenité stráně a okraje lesů, ale i horské louky a pole, okraje kosodřeviny, křovinaté okraje polí a meze. Spíše výjimečně sestupuje pod 300 m n. m. V bezlesých kulturních nížinách zcela chybí.
Užovka obojková ( Natrix natrix )
Užovka obojková (Natrix natrix) je evropský nejedovatý had z čeledi užovkovitých (Colubridae), podčeledi Natriciane a rodu Natrix. Aktuálně nejsou uznávány žádné poddruhy, ale má mnoho forem.Tento had se široce vyskytuje v nížinách kontinentální Evropy, od jižní Skandinávie po jižní Itálii, na Britských ostrovech s výjimkou Irska. Obývá i severozápadní Afriku a jihozápadní Asii. Její počty však v mnohých oblastech prudce klesají.Užovka obojková je náš nejběžnější had, kolem štíhlého a dlouhého těla má 19 řad šupin. Hlavu mají mírně odlišenou podle pohlaví. Samice ji mají širší, zploštělejší a zřetelnější krk. Samci ji mají méně odlišitelnou od krku a protáhlejší. Dosahuje délky 100–120 cm. Největší exemplářev jižních oblastech však dosahují až dvoumetrové délky. Rekord je 205 centimetrů. Dožívají se až 10 let; nejstarší jedinec v zajetí se však dožil 23 let.
Barvu má různou, obvykle tmavě zelenou nebo hnědou, s charakteristickými žlutými nebo oranžovými, černě a bíle lemovanými půlměsíčitými skvrnami za hlavou. Některým jedincům půlměsíčky za hlavou chybí. Existují i exempláře šedé či černé, břicho mají však všechny užovky světlejší.
Od užovky podplamaté se kromě barvy odlišuje hlavně počtem šupin na hlavě. Užovka obojková má 7 retních štítků (užovka podplamatá 8), 1 předoční štítek (užovka podplamatá 2 až 3) a 2 až 4 záoční štítky (užovka podplamatá 3 až 5).
Thanatoza
Obývá zarostlé křovinaté břehy tekoucích i stojatých vod, často i v blízkosti lidských sídel. Bývá však také nalézána daleko od vody na sušších stanovištích. Má denní aktivitu, dobře plave, kořist však většinou loví na souši. Tvoří ji nejčastěji obojživelníci, vzácněji hlodavci a ptáci, v případě potřeby je schopna lovit i ryby. l relativně velkou kořist polyká podobně jako ostatní hadi vcelku. Sama se stává kořistí pro dravce, volavky, čápy, vrány, ježky, lasičky a kočky. Zimuje v norách hlodavců, ve skalních štěrbinách, sklepech, kompostech, hromadách listí, pod kořeny stromů apod. Aktivita začíná od konce III až IV. Páří se po prvním svlékání pokožky (konec III-V), často ve skupinách, tvořených jednou samicí a několika samci. Spermie jsou schopny v těle samice přežívat dlouhou dobu, takže vlastní oplození může být časově značně oddálené od doby páření. V VI-VIII samička klade 10-40 bílých vajíček do teplých vlhkých míst (hromady hnoje, kompostu, listí, ztrouchnivělé pařezy, rákosí apod.). Mláďata se líhnou po dvouměsíční inkubaci koncem Vlil a v IX. Jejich délka se pohybuje mezi 10-20 cm. Sezónní aktivita končí v X. Pohlavní zralosti dosahují ve 3. roce, dožívají se až 16 let.
Užovka podplamatá (Natrix tessellata)
Užovka podplamatá (Natrix tessellata) je evropský nejedovatý had z čeledi užovkovitých (Colubridae), podčeledi Natriciane a rodu Natrix. Samice jsou větší než samci až o čtvrtinu délky. Délka jejich těla se pohybuje mezi 80-100 cm, vzácně až 1,5 m . Nejdelší změřený exemplář měřil 150 centrimetrů, nicméně nepotvrzené zprávy hovoří až o dvoumetrových exemplářích. Jejich protáhlá hlava není příliš zřetelně oddělena od krku, šupiny v devatenácti řadách kolem těla mají výrazně kýlnaté. Barvu mohou mít od šedozelené až po téměř černou barvou, na těle mají 4 až 5 řad tmavých skvrn, které se občas spojují v příčné pruhy. Břicho je nažloutlé až červené, někdy však ostře zbarvené žlutě nebo oranžově s černými skvrnami, které jsou podobné kostkám. Od těchto skvrn je odvozeno i jejich jméno. Slovo „plama“ dříve vyjadřovalo pojem skvrna, čili užovka podplamatá znamená něco jako „dole skvrnitá“.
Od užovky obojkové se kromě zbarvení odlišuje větším počtem šupin na hlavě. Užovka podplamatá má 8 retních štítků (užovka obojková 7), 2 až 3 předoční štítky (užovka obojková pouze 1) a 3 až 5 záočních (užovka obojková 2 až 4).
Žije v blízkosti řek, potoků nebo jezer, bahnitým tokům se však většinou vyhýbá. Vodu většinou opouští až v noci. Žere především ryby, někdy ale také obojživelníky jako žáby, ropuchy, čolky a pulce.
Tento had není jedovatý, je však kousavější než užovka obojková. Při obraně šíří zapáchající sekret z kloaky. Dalším obranným mechanismem je thanatoza, což znamená, že had dělá, že je mrtvý.
Páří se obvykle hned po ukončení hibernace v (březnu, dubnu až v květnu, kdy se shromažďují ve velkých skupinách. Vajíčka samice obvykle klade v červenci, od páření obvykle 45 až 60 dní. V jednom hnízdě je 10-25 vajec. Háďata se líhnou na začátku září, od nakladení vajec 8 až 10 týdnů. Mláďata měří kolem 20 cm a po dvou týdnech se poprvé svlečou. Teprve pak začnou přijímat potravu, kterou tvoří drobné rybky a pulci. Od října pak užovky podplamaté zahajují zimní spánek v dírách v blízkosti vody.
Užovka hladká (Coronella austriaca)
Užovka hladká (Coronella austriaca) je evropský nejedovatý had. V současnosti jsou uznávány tři poddruhy: Coronella austriaca austriaca, Coronella austriaca acutirostris a Coronella austriaca fitzingeri. Poddruh Coronella austriaca acutirostris je znám ze severozápadu Pyrenejského poloostrova. Poddruh Coronella austriaca fitzingeri z jižní Itálie a Sicílie. Existence tohoto poddruhu je však některými autory zpochybňována. Jako jediná užovka svého rodu rodí živá mláďata, také je to jediná užovka s tímto rozmnožováním v ČR.
Tato užovka je rozšířená prakticky po celé Evropě s výjimkou části Pyrenejského poloostrova, severu Anglie a celého Irska a severu Skandinávie. Ve Skandinávii vystupuje až na 64. stupeň severní šířky. Východní hranicí rozšíření je Kaspické moře a severozápad Iránu. Obývá rovněž celé Turecko.Užovka hladká je 50 až 60 centimetrů dlouhý had, který však výjimečně může dosáhnout až 75 centimetrů. Největší jedinci dosáhli 83 centimetrů. Dožívá se asi 10 let, ale rekordní jedinec dosáhl 14 let života.
Má plochou hlavu, která je těžko odlišitelná od krku. Její ošupení je na rozdíl od užovek rodu Natrix hladké a podle něj vlastně dostala i své jméno. Kolem těla má 19 řad šupin, na hřbetě má šupiny menší než na bocích. Samci mají 150 až 164 břišních šupin, samice 152 až 200. Rostrální štítek na hlavě má trojúhelníkovitý tvar, který hluboce zasahuje do štítku internasálního. Někdy ho dokonce rozděluje. Užovka má jeden (vzácně dva) předoční štítky a dva zaoční. Za očima má dva páry týlních štítků, někdy dva a tři, vzácně pak jeden a dva. Horních retních štítků má většinou 7, vzácně 8. Anální štítek pod ocasem je jeden, někdy je však rozdělený na dva. Samci mají 54 až 70 párů podocasních štítků, samice 46 až 76.
Samci bývají hnědí, někdy až do červena. Samice jsou naproti tomu spíše šedohnědé. Za hlavou se vyskytuje tmavá skvrna a po stranách se táhne tmavý pás. Na hřbetě se skvrny někdy spojují, takže užovka připomíná zmiji. Z těchto důvodů je velmi často zabíjena. Na rozdíl od zmijí však její oči mají kulatou zřítelnici. Od čenichu přes oči a dále po těle se táhne tmavý pruh.Je široce rozšířena ve slunných a kamenitých křovinatých stráních a ve skalách. Vyhledává rovněž různé hromady sutě a další suchá a křovinatá místa. Loví především ještěrky, občas ale uloví i slepýše nebo hada. V mládí žere i kobylky a další hmyz. Je to denní živočich.
Páří se po zimování, většinou v dubnu. Je živorodá, březost trvá 3 až 4 měsíce, poté samice klade živá mláďata 12 až 20 cm dlouhá. Nejdelší hadí novorozenci bývají však až 27 centimetrů dlouzí. Většinou jich bývá 8 až 14.
Při ohrožení vypouští zapáchající tekutinu z kloaky a zuřivě kouše. Charakteristické je také hlasité syčení, nafukování krku a zplošťování hlavy.
Užovka stromová (Zamenis longissimus)
Užovka stromová či užovka Aeskulapova (Zamenis longissimus) je nejedovatý had z čeledi užovkovitých a podčeledi Colubriane (pravých užovek). Do roku 2005 se tato užovka řadila do rodu Elaphe, dnes je spolu s dalšími pěti druhy řazena v rodu Zamenis. Druh nemá žádné poddruhy, dříve byl uznáván poddruh Elaphe longissima romana, v roce 2006 byl však uznán za samostatný druh Zemenis lineatus.Vyskytuje se v jižní Evropě od jižní Francie až po jihozápadní Ukrajinu. Ve Španělsku obývá jen severní a východní pobřeží, střed a západ Pyrenejského poloostrova neobývá. Vyskytuje se i v jižním Německu a Rakousku (kromě Tyrolska a Vorarlberska). Dále pak na jihu Slovenska a na několika místech v Polsku (v národním parku Bieszczady). Východní hranicí jejího rozšíření je Kavkaz a Azerbájdžán. V České republice se vyskytuje ostrůvkovitě na několika málo místech, je to tedy nejvzácnější a nejohroženější had Česka. Vyskytuje se na jižní Moravě v Podyjí, kde jde o populaci přesahující k nám od našich středoevropských sousedů.
Unikátní je ostrůvkovitý výskyt užovky stromové v údolí řeky Ohře mezi Doupovské hory a Krušné hory v okolí obce Stráž nad Ohří na Karlovarsku. Jde o jednu ze tří ostrůvkovitých oblastí v Evropě, kde se tyto užovky vyskytují. Další oblasti jsou v Německu (v okolí Schlangenbadu) a v polských Bieszczadech. Existuje několik teorií vzniku této odloučené populace. Někdy se uvádí, že jde o důsledek římských expanzí, které užovku rozšířily dále na sever. Římané ji totiž uctívali jako symbol lékařů. Dále, že byla tato populace vysazena rodinou Mattoni na konci 19. století. Na základě fosilních nálezů a genetické analýzy, která porovnávala jednotlivé populace užovky stromové bylo zjištěno, že se jedná o reliktní izolovanou populaci.
Je to velká štíhlá užovka, která obvykle dosahuje kolem jednoho metru délky, občas lze ale zahlédnout i dvoumetrového exempláře. Je to tedy náš nejdelší had. Nejdelší jedinec měřil 225 centimetrů. Těchto délek však dosahuje v jižnějších oblastech svého rozšíření, u nás bývá skutečně mnohem menší. Šupiny má hladké ve 21 až 28 řadách kolem těla (častěji spíše méně). Břišní šupiny má dobře přizpůsobené k lezení po stromech. Hlava je protáhlá, nezřetelně odlišitelná od krku. Má poměrně dlouhý ocas. Zbarvení mívá různorodé, od žluté, hnědé, přes šedou až po černou barvu. Po celém těle mívá drobné skvrnky. Břicho je světlejší, většinou žluté, někdy až bílé. Mláďata mívají za hlavou bíložluté půlměsíčky, takže je někdy zaměnitelná s užovku obojkovou. Nejčastěji se vyskytuje v nadmořských výškách 300–600 m n. m. Dává přednost vlhkým biotopům nedaleko listnatých lesů, vyhledává i různá křoviska či okolí lidských obydlí (zvláště na Karlovarsku je to velmi zřetelné, užovky se kolem lidí zdržují velmi rády). Má ráda blízkost vody, ale není na ni tolik vázána jako užovka podplamatá nebo užovka obojková. Ráda leze po stromech nebo v křovinách, ale často je také k nalezení na zemi. Loví především ptáky, ale nepohrdne ani drobnými savci, ptačími mláďaty a dokonce i jejich vejci. V mládí loví i ještěrky.
Na jaře v dubnu a květnu začínají samci bojovat o samice, se kterými se v květnu a červnu páří. Samice naklade v létě snůšku 4 až 12 vajec do různého tlejícího rostlinného materiálu (někdy i do kompostu), ze kterých se na podzim líhnou třicet centimetrů dlouhá mláďata. Inkubace vajec v přírodě trvá 130 až 155 dní, v zajetí je však mnohem kratší. Mláďata po vylíhnutí dosahují délky až 40 centimetrů a po prvním svlékání začínají přijímat potravu.
Jde o mírného hada, který kouše spíše sporadicky, při ohrožení se staví do výhružné pozice a dělá falešné výpady proti útočníkovi, častěji se však snaží uprchnout.
Obrazová příloha
oko užovky obojkové a zmije obecné
Užovka obojková ( Natrix natrix )
Zmije obecná ( Vipera berus )
Užovka hladká ( Coronella austriaca )
Zmije obecná ( Vipera berus )
Kostra hada
Anatomie hada
Ještěři ( Sauria )
Slepýš křehký ( Anguis fragilis )
Beznohý ještěr s hadovitě protáhlým tělem bez končetin. Hlava je krátká, téměř neoddělená od trupu. Zbarven je hnědavě, žlutavě nebo šedě, středem hřbetu se často táhne tmavý tenký proužek.
Slepýš křehký se vyskytuje na 90% našeho území, výškově jeho výskyt není omezený, od 125 m n/m., nejvyšší doložený výskyt je na Šumavě - 1280 m n/m..
V ČR se vyskytuje poddruh A. fragilis fragilis zatímco v jižní a jihovýchodní Evropě se vyskytují poddruhy A. fragilis colchius a A. fragilis peloponnesiacus (tomuto poddruhu byl nově přiznán status druhový - Anguis cephallonicus).
Poddruh colchius a fragilis se navzájem liší hlavně uspořádáním frontálních štítků (šupin na hlavě), modrým skvrněním a přítomností nebo nepřítomností ušního otvoru. Hlavním rozlišovacím znakem je pak právě rozdílnost uspořádání hlavových šupin.
Zatímco u nás patří většina slepýšů k poddruhu fragilis, na Slovensku se řadí až 76% populace k poddruhu colchius.
Slepýš křehký je rozšířen téměř v celé Evropě, obývá nejrůznější místa, spíše s vyšší vlhkostí zemního substrátu a bohaté vegetace. Jeho potravu tvoří povětšinou plži a žížaly. Přes den se skrývá v úkrytech (kameny, spadlé dřevo, spadané listí, ale i kypré nánosy půdy).
Nejhojnější je v listnatých lesích, dále na okrajích lesů, loukách (často se schovává v kupkách sena), lesních pasekách, křovinatých stráních, kamenných zídkách a okrajích cest. Často se vyskytuje i v blízkosti člověka např. na rumištích, skládkách, v parcích a zahradách. Běžně najdeme slepýše i na železničních náspech a v příkopech podél cest. Slepýši žijí i na velmi vlhkých místech, jako jsou břehy a hráze rybníků. Vzácně se pak vyskytuje na suchých a prosluněných místech beze stínu. Vzhledem k nenáročnosti na biotop se slepýši vyskytují synopticky se všemi druhy plazů, žijících na našem území.
Tyto ještěrky opouští své zimoviště podle nadmořské výšky koncem března až v dubnu, v horách v květnu. Začínají se pářit obvykle již 10 - 15 dnů po probuzení, délka březosti bývá 11 - 13 týdnů, někdy se uvádí i 3 měsíce. Slepýš křehký je ovoviviparní druh ještěra (vejcoživorodý), mláďata se rodí od počátku srpna do druhé poloviny září. Mláďat bývá 8 - 12, výjimečně 20.
Zimní úkryt slepýši vyhledávají v září až říjnu, vzácně začátkem listopadu. V zimních úkrytech často zimují společně v dosti velkých počtech (až 30 jedinců) i s ostatními druhy plazů a obojživelníků. Je známo společné zimování s užovkou obojkovou (Natrix natrix), ještěrkou obecnou (Lacerta agilis), ropuchou zelenou (Bufo viridis) a čolkem obecným (Triturus vulgaris).
Slepýš je aktivní hlavně za soumraku, ve dne se schovává ve svých úkrytech. Po teplém dešti je aktivní i ve dne, kdy vyhledává plže a žížaly. Také březí samice můžeme pozorovat ve dne, jak se vyhřívají na slunci.
Ještěrka obecná ( Lacerta agilis )
Druh v ČR a SR běžný a rozšířený. Vyskytuje se obvykle v polohách do 600 m n. m. Preferuje slunná suchá stanoviště.
Dorůstá do 24 cm, má tupě kuželovitou hlavu, silný krátký ocas (56-64 % celkové délky těla). Za nozdry je 1 postnasální štítek a za ním jsou dva nad sebou umístěné frenální štítky. Na hřbetě je pruh z 8-16 (nejčastěji 10) podélných řad kýlnatých úzkých šupin, které jsou tmavě zbarvené a vytvářejí tak tmavě hnědý pás často po stranách lemovaný světlým proužkem. Na šedohnědých (samice) nebo zelených bocích (samci) jsou velké tmavé skvrny s bělavou skvrnkou uvnitř a drobné tmavé tečky. Hlava je u samců zejména na jaře zelenavá. Samci mají zesílenou bázi ocasu, větší hlavu a zřetelnější stehenní póry.
Druh aktivní ve dne. Zimuje v norách, pod kořeny stromů a keřů. Aktivita začíná v III-IV, samci jsou teritoriální, před pářením (V-VII) bojují s jinými samci. V VI-VII samice klade okolo 10 kožovitých vajec; mláďata o velikosti 6-8 cm se líhnou po 40-60 dnech inkubace. Aktivita končí v IX-X. Dospívají ve 2.-3. roce života a dožívají se 13 let. Potravu tvoří různí bezobratlí, zejména hmyz.
Ještěrka zelená ( Lacerta viridis )
V ČR a SR je výskyt ostrůvkovitý. Preferuje nížiny, v ČR výjimečně vystupuje až do 550 m n. m., v SR dokonce až do 1000 m n. m. Žije ve stepních až lesostepních biotopech. Obývá suché osluněné křovinaté stráně a vápencové skály, okraje teplých lesů i terasové vinohrady. Preferuje členitý terén. V ČR má dvě ohniska rozšíření. Nejrozsáhlejším územím výskytu je jižní Morava až po Brno, další oblastí jsou skalní stepi v kaňonech středního a dolního Povltaví až k Praze a území v blízkosti soutoku Labe a Bíliny v Českém středohoří a podél řeky Ohře. Území v Čechách jsou asi reliktního charakteru. V SR je druh rozšířenější. Vyskytuje se v jižní třetině SR. Vedle nížin na jihu (Záhorie, Podunajská a Východoslovenská nížina) se vyskytuje na středním toku Váhu, Nitry a Hronu, podél Krupinice až po Zvolen, v podlesí Malých Karpat, v Cerové vrchovině, ve Slovenském krasu, ale i v předhůří Slovenského rudohoří a na Muránské planině.
Naše největší ještěrka dosahující velikosti přes 40 cm, s velkou protaženou hlavou, velmi dlouhým ocasem (60-66 % celkové délky těla) a silnými a dlouhými předními i zadními končetinami. Za nozdrou jsou dva nad sebou umístěné postnasální štítky, oba jsou v kontaktu s nozdrou. Krční límec má pilovitý zadní okraj jako u všech ještěrek rodu Lacerta. Samci mají jasně zelený hřbet, některé šupinky jsou ale žluté, jiné tmavé. Břicho je žluté, bez skvrn. Spodní strana hlavy a především hrdlo jsou v době rozmnožování jasně modré. Báze ocasu je u samců ztluštělá. Samice jsou hnědavé až zelené s tmavšími skvrnkami po stranách hřbetu. Břicho mají bělavé.
Druh s denní aktivitou. Aktivita závisí na intenzitě světla. Ještěrka se pohybuje po zemi, ale také výborně šplhá. Agresivní teritoriální druh s velkým domovským okrskem. Zimuje v norách, skalních puklinách, vzácněji ve stromových dutinách. Aktivita začíná koncem III-V, v VI-VII samice klade 5-21 vajíček. Po 60-100 dnech se od VII do konce IX líhnou mláďata o velikosti 8-10 cm. Aktivita končí nejčastěji v X, u dospělých ještěrek dříve než u mladých. Pohlavní zralosti dosahují ve 3. roce života, žijí 10-12 let. Potravu tvoří zejména hmyz (brouci a rovnokřídlí). Ještěrka zelená však může ulovit i malé ještěrky, ptáky nebo hlodavce.
Ještěrka živorodá ( Zootoca vivipara )
U nás od středních poloh výše postupně nahrazuje ještěrku obecnou. Běžná je i v nejvyšších polohách. Vyskytuje se zejména v bučinách a horských smrčinách, kde obývá světliny, okraje cest, horské louky i imisní holiny. V nížinách osídluje podmáčené louky. Vyhýbá se suchým biotopům.
Štíhlá ještěrka dorůstající max. 17 cm. Malá hlava je shora mírně zploštělá, krk je silný. Končetiny jsou relativně slabé a krátké. Za nozdry je 1 postnasální štítek a za ním 1 štítek frenální. Středový pruh z užších menších kýlnatých šupin buď chybí, nebo je jen úzký, tvořený 1-2 řadami šupin. Ocas je silný, relativně krátký (53-71 % celkové délky těla). Ve zbarvení chybí zelená barva. Hřbet je hnědý až olivový, samice mají obvykle 2 světlé linky po stranách hřbetu a na bocích drobné tmavé skvrny. Samci mají malé tmavé skvrny se světlým středem. Břicho samců je žluté, oranžové až červené s tmavými skvrnami, samice mají břicho bělavé až béžové, nejčastěji bez skvrn.
Vlhkomilný, původně horský druh s denní aktivitou, aktivně vstupuje i do vody. Zimuje v děrách pod kameny a kořeny stromů. Aktivní je již od konce II-IV, páří se v V-VI. K životu v drsnějších podmínkách je druh přizpůsoben rozmnožováním. Samice jsou vejcoživorodé. Mláďata (2-10) se koncem VII-VIII uvolňují z blanitého obalu vajíčka bezprostředně po nakladení, častěji však ještě v kloace samice. Jsou 4,5-5 cm velká. K porodům dochází v noci. Konec aktivity je v IX-X. Živí se pavouky a měkkými bezobratlými.
Obrazová příloha
Kostra ještěrky
lebka ještěrky obecné
Žáby ( Anura )
Rosnička zelená ( Hyla arborea )
Snadno rozpoznatelná, jasně zelená žabka s tmavým proužkem, který se táhne od nosního otvoru přes oko a dále přes celou délku těla až na konec trupu, kde končí tento pruh jako jakási klička. Délka maximálně 48 mm. Hmotnost samečků jen okolo 8-9 g a samiček okolo 11 g. Vrchní strana těla je lesklá a jednotně zelená. Za normálních okolností je zbarvena hráškově zeleně, má ovšem schopnost barvoměny, takže zbarvení může přecházet v šedé, hnědé až žluté. Své zbarvení přizpůsobuje zbarvení podkladu. Břišní strana je bělavo-žlutá až šedá, mírně skvrnitá. Vyskytují se i rosničky světle hnědé, olivově zelené až černavé a okrově zbarvené, které si toto zbarvení uchovávají po delší dobu. Zorničky očí jsou oválné. Má štíhlé zeleně zbarvené končetiny s prsty zakončenými charakteristickými kruhovitými přísavkami a mezi prsty mají krátkou plovací blánu. Samička má hrdelní oblast světlou a hladkou. Sameček jí má žlutohnědou, řasnatou (splasklý zvukový měchýřek). Při skřehotání sameček rezonátor nafukuje. Hlas rosniček je velmi nápadný a slyšitelný až na stovky metrů. Ozývat se začínají od soumraku a zní to jako "kre - kre - kre - kre - kre - kre", večer a v noci se ozývají většinou sborově (pak zní spíše "ge - ge - ge - ge - ge - ge";). V době rozmnožování narůstají samcům na palcích malé mozoly. Rosničky jsou známé svou jedovatostí, ale jed rosničky zelené pro člověka není nebezpečný, protože stěží může při kousnutí proniknout kůží.
Areál rozšíření zahrnuje většinu území Evropy. Chybí v severní Evropě, na pyrenejském poloostrově, ve Velké Británii, jižní Francii a v Itálii. Zasahuje až do Malé Asie. V ČR rosnička zelená žije především v nížinách, vystupuje max. do nadmořské výšky 750 m .
Rosnička zelená je především noční živočich. Často však bývá aktivní i ve dne. Je typickou šplhavou žábou, která tráví většinu života nízko nebo vysoko ve slunných křovinatých a stromovitých porostech, v listnatých hájích a na močálech. Většinou poblíž vodních ploch. Ale někdy ji najdeme i docela daleko od vody, vodu vyhledává v květnu, kdy probíhá páření. Díky přísavkám dokáže šplhat i po hladkém povrchu či kolmých stěnách. Její zploštělý tvar těla jí umožňuje pevně přilnout břichem k podkladu. Nohy umí složit k tělu a přizpůsobit barvu těla podkladu. Pak je snadno k přehlédnutí. Umí také dobře skákat. Upřednostňuje nižší až střední polohy přibližně do 550 m.n.m. a výskyt rozmnožujících se populací jen výjimečně přesahuje výšku 650 m.n.m. Horní hranice rozšíření v ČR je 750 m.n.m. Přezimují na dně stojatých vod nebo zahrabány v různých norách a děrách v zemi. Přezimování trvá od začátku října do konce března až začátku dubna. Živí se drobným létajícím hmyzem, pavouky a jinými bezobratlými živočichy. Kořisti se často zmocňují skokem, při polykání kořisti si pomáhá předníma nohama, na patře má rosnička zuby. Pulci se živí nálevníky a drobným planktonem, poté přijímají jakoukoli živočišnou potravu, kterou jsou schopni pozřít.
Po přezimování se kvůli rozmnožování přesouvá do mělkých vodních nádrží. Zde se večer a v noci zdržují ve vodě, za dne, zvláště za slunečného počasí, sedají na pobřežním rostlinstvu. Při páření drží sameček samičku za předními končetinami. Doba výtěru je od dubna do konce června. Samička snáší (jednou do roka) do vody 200-1400 vajíček v shlucích 3-50 vajíček. Sameček je zatím oplodňuje, oplodňuje vajíčka více samiček. Malí pulci se líhnou po několika dnech. Pulci jsou černohnědí, zlatavě tečkovaní, později zelenaví a mají vysoký kožní lem, začínající už na hlavě a nápadně lesklé břicho. Vyvíjejí se asi tři měsíce. V létě opouštějí asi 16 mm dlouhé metamorfované žabky vodu. Rosničky pohlavně dospívají v prvním až druhém roce života.
Blatnice skvrnitá ( Pelobates fuscus )
V ČR a SR je rozšířena mozaikovitě na vhodných stanovištích do 300-500 (max. 810) m n. m. Souvislejší výskyt zaznamenán v nížinách až pahorkatinách, zejména v rybničnatých oblastech. Výskyt je vázán na přítomnost hlubokých lehkých půd, především písčitých a hlinitopísčitých, příp. na místa se sypkým substrátem (naplaveniny).
Žába s robustním tělem, dlouhým obvykle 4-6 cm (max. 8 cm). Velká zašpičatělá trojúhelníkovitá hlava má výrazné vyklenuté temeno. Velké vystouplé oči mají svislou zorničku a zlatavě žlutou černě síťovanou duhovku. Ušní bubínek chybí. Na zadních nohou je výrazný tuhý patní hrbol krytý rohovinou. Hladká kůže s nevýraznými drobnými hrbolky na bocích. Základní zbarvení je variabilní, od šedé do olivově hnědé barvy s nepravidelnými skvrnami tmavšími než základní barva, které mohou vytvářet mramorování nebo se mohou spojovat v protáhlé pruhy. Na bocích bývají někdy drobné červené tečky. Břišní strana je světle šedá až světle žlutá. Samec je znatelně menší než samice. V období rozmnožování má mezi bází přední končetiny a loktem oválnou zduřeninu. Pulci mají velké tělo, ale poměrně štíhlý ocas. Hřbetní ploutevní lem začíná za úrovní očí, směrem dozadu se až do středu ocasu nápadně zvyšuje, poté se zužuje a na konci se spolu s ventrálním lemem spojuje ve špičku. Dýchací otvor vyúsťuje na levém boku, řitní otvor leží v mediánní rovině naspodu při kořeni ocasu. Pulci dorůstají do 10 cm (max. 18 cm), zatímco čerstvě metamorfovaná žába měří 2,5-3,5 cm. Patří mezi největší pulce evropských žab.
Vyhýbá se místům s tenkou vrstvou půdy nebo s těžkou jílovitou půdou. Ve dne žije skrytě zahrabaná až 1 m hluboko. Podobně přečkává i zimu. Zahrabává se pozpátku pomocí patních hrbolů. Žába s převážně noční aktivitou, začínající v III-V, ale za teplého a vlhkého počasí může být aktivní částečně i ve dne. K rozmnožování (IV-VI) volí spíše stálé menší a střední nádrže (rybníky, tůně, zatopené pískovny aj.). Obě pohlaví se ozývají tlumeným hlasem, vydávaným pod vodní hladinou. Hlas samce zní jako 3-4 rychle za sebou následující kvoknutí slepice. Před „pářením" samec dost dlouho sleduje samici, oba se pohybují přerušovaným plaváním. Vlastní „páření" probíhá v noci pod vodou, vždy pouze v párech. Samec drží samici za zadní končetiny. Samice namotává na ponořenou vegetaci víceřadý 1,5-2 cm široký provazec vajíček, jehož délka se pohybuje od 30 do 100 cm v závislosti na počtu vajíček ve snůšce. Růst pulců je rychlý, ale jejich vývoj pomalý. K metamorfóze dochází od konce VII do X, vzácně mohou pulci i přezimovat. Na souši se žáby pohybují výhradně za soumraku drobnými skoky, dokáží však vyskočit až 50 cm vysoko. Vyhýbají se lesům, ve vlhkém a travnatém prostředí se mohou vzdálit od vodní nádrže až stovky metrů. V nebezpečí se rychle zahrabávají. Vzácně vylučují kožní sekret páchnoucí po česneku. Aktivita končí už v IX. Žáby se živí různými bezobratlými, pulci jsou všežraví, v jejich potravě převažují řasy.
Ropucha obecná ( Bufo bufo )
Ropuchy jsou středně velké žáby. Samice dorůstají 8-15 cm, samci 6-9 cm. Hlava mírně zašpičatělá a mohutná. Za očima jsou uloženy jedové žlázy- parotidy, které jsou vystouplé. Oči ropuchy mají oranžovou až žlutou barvu. Zřítelnice je oválná, mírně zploštělá. Samci ropuch nemají vyvinutý hrdelní rezonátor, proto když rezonují nejsou příliš hlasití. Hřbet ropuchy je pokryt malými bradavičkami. Kůže je matná a jemná. Barva hřbetu může být od světle hnědé přes červenohnědou, zelenohnědou až velmi tmavě hnědou. Břicho i hrdlo je světlé, krémově hnědé. Končetiny jsou krátké a silné, neumožňují tedy dlouhé skoky. Ploutevní lemy mezi prsty jsou krátké. Ropucha zimuje na souši v norách.
Ropucha obecná je nejběžnější žába žijící v Čechách. Vyskytuje se na celém území v různých nadmořských výškách. Jedná se především o lesní žábu, která vyhledává stín a vlhko. Do vody se vrací pouze na brzy na jaře, kdy společně se skokany hnědými okupují louže a rybníky. Po páření se dospělci odebírají zpět do lesů.
Brzy z jara ropuchy podnikají hromadné tahy na rozmnožiště. Jako první jsou ve vodě samci, kteří voláním upozorňují samice na svoji přítomnost. Ropuchy jsou velmi sexuchtivá zvířata, proto nezřídka kdy vidíme samici, která nese na zádech tři samce. Během rozmnožování dochází také často k utonutí samice, jelikož nezvládá nápor tolika samců. Samice kladou vajíčka v dlouhých až tři metry dlouhých provazcích. V hloubce od 2 do 40 cm. Samice snůšku přichytávají kolem vodních rostlin a předmětů pod vodou. Malí pulci jsou černí postupně mění barvu až na bronzovou. Metamorfované žabky jsou velké 0,6 až 0,8 cm.
Ropucha zelená ( Pseudepidalea viridis )
Středně velká ropucha dosahující celkové délky těla 8 cm, výjimečně i více. Tělo je mohutné, kůže bradavčitá. Po celém hřbetě jsou nepravidelné světle až tmavě zelené skvrny. Jsou ostře ohraničené od okolních světlých míst, podobně jako vojenské maskovací sítě, které znemožňují pozorování ze vzduchu. Tentýž cíl má i zbarvení ropuchy zelené. Rozdílnou intenzitou zbarvení se tak ztrácí ve svém okolí, že klidně sedící žábu lehko přehlédneme. Červené až žlutavé body mezi skvrnami i na nich vypadají jako zrnka písku a zvyšují ochranné zbarvení. Spodní strana těla je většinou jednobarevně světlá až krémová, někdy též tmavěji skvrnitá. Mohou se vyskytovat i velmi tmavé žáby. Velice vzácně se setkáváme s ropuchami zelenými, jež mají na hřbetě podélný pruh, jako má ropucha krátkonohá. Příušní jedové žlázy (parotidy) jsou výrazně vyvinuté. Oči mají zlatozelenou, tmavě síťovanou duhovku a vodorovnou štěrbinovitou zornici. Ušní bubínek je dobře patrný, okrouhlý. Na rozdíl od ropuchy obecné je ropucha zelená velmi čilá a je díky dlouhým zadním nohám schopná skákat rychle po sobě následujícími krátkými skoky. Podle tohoto způsobu pohybu ji můžeme i při soumraku dobře odlišit od ostatních ropuch. Sameček je menší než samička, je obvykle světleji zbarven, má zesílenou a černě zbarvenou bázi prvního prstu na předních končetinách a relativně delší končetiny.Hlas : Samci mají na krku rezonátor, jehož pomocí vyluzují, převážně za tmy, melodický sílící trylek, který zní jako “irrrrrrr”. Začíná tiše a pak zesiluje, čímž se výrazně liší od podobného zpěvu krtonožek (jejich hlas má stále stejnou výšku a hlasitost). Pulci jsou svrchu šedohnědí, zespodu světle šedí. Před metamorfózou se jim na těle začínají tvořit tmavě zelené skvrny.
Ropucha zelená je široce rozšířená ve střední, jižní a východní Evropě a zasahuje až do Arábie ve střední Asii. Mimoto žije na ostrovech západního Středomoří a v severní Africe.
Ropucha zelená se v České republice vyskytuje víceméně souvisle, zvláště v oblastech s odpovídajícími ekologickými požadavky. Nejvýše položené lokality tohoto druhu v ČR jsou ve výšce 740 m.n.m., většinou však svým výskytem nepřesahuje nadmořskou výšku 450 m.n.m.
Skokan ostronosý ( Rana arvalis )
Jedná se o ekologicky přizpůsobivý druh upřednostňující vlhká lesní stanoviště. Žije poblíž vodních toků a nádrží, zejména na vlhkých, podmáčených nebo rašelinných loukách, ve světlých, vlhkých partiích smíšených lesů a v nížinných lužních biotopech. Rozmnožuje se v menších mělkých vodních nádržích s hloubkou nepřesahující 70 cm, někdy v periodických tůních. S výjimkou období páření se skokan ostronosý zdržuje na souši. Ke kladení vajíček dochází ve střední Evropě většinou koncem března nebo začátkem dubna. Páření je velice krátké, většinou proběhne během 1 – 2 dnů. Samci jsou v této době neobyčejně nápadní modrým zbarvením těla. Samičky kladou shluky vajíček. Pulci metamorfují během června a července. Konec aktivity spadá do října. Skokani ostronosí přezimují většinou v zemních úkrytech.
Skokan ostronosý obývá velmi rozsáhlý areál v Evropě a Asii, od severovýchodní Francie až na Sibiř. Severně zasahuje ve Švédsku a Finsku až k polárnímu kruhu, na jihu pak do Alp, Slovinska a severního Rumunska. Chybí v západní Skandinávii, na Britských ostrovech a v oblasti kolem Černého a Kaspického moře. Na východě zasahuje do západní Sibiře.
Česká republika leží uvnitř areálu rozšíření druhu, který se zde vyskytuje především v nižších a středních polohách. Jeho výskyt nepřesahuje nadmořskou výšku 600 m. O jeho přesném rozšíření je málo známo, neboť se často zaměňuje se skokanem hnědým. Rozšíření tohoto druhu je pravděpodobně pouze ostrůvkovité.
Intenzivnímu zemědělství je asi možné přičíst absenci tohoto druhu v některých částech Polabí. Vzhledem k charakteru výskytu v jiných částech republiky je pravděpodobné, že jeho nepřítomnost je zde způsobena až druhotně. Ohrožen je stejnými příčinami jako skokan hnědý, včetně nebezpečí při přecházení komunikací. Je však podstatně méně přizpůsobivý a má vyhraněnější nároky na prostředí. Proto je i zranitelnější. Je také citlivější na kvalitu vody než skokan hnědý a skokan štíhlý. S obtížemi přijímá a osazuje náhradní vodní plochy. Vzhledem k tomu, že k rozmnožování využívá především nádrží trvalého rázu, je často ohrožován rybářským využíváním vodních nádrží (opakované vypouštění a napouštění chovných rybníků v období rozmnožování skokanů a vývoje jejich larev). Pro skokany jsou důležité mokré louky a pobřežní zóny rybníků. Skokany proto ohrožuje i vyhrnování rybničního bahna na břehy a následná degradace rybničních okrajů v ruderální plochy.
Skokan hnědý ( Rana temporaria )
Skokan hnědý je ekologicky přizpůsobivý druh obývající nejrozmanitější biotopy. Na suchých a teplých lokalitách a v odlesněných územích je však vzácný. Upřednostňuje vlhká a stinná místa poblíž potoků, rybníků a jiných vodních ploch. Pro rozmnožování si většinou vybírá vodní nádrže s mělkou a teplou vodou, nicméně je schopen reprodukce i v hlubokých stinných nádržích či potocích. Kromě období rozmnožování žije skokan hnědý na souši, kde se obvykle zdržuje za dne ve vlhkých úkrytech. Za vlhkého deštivého počasí je aktivní i za dne, jinak ale vycházejí žáby za potravou hlavně za soumraku a v noci. Rozmnožování se soustřeďuje do sluncem prohřátých mělčin a zátok a probíhá od března do května. Samice kladou shluky vajíček, které po nakladení silně nabobtnají a vyplouvají ode dna k hladině. Vývoj pulců trvá přibližně 2-3 měsíce. K metamorfóze dochází od června do října, vzácně pulci přezimují. Od září do listopadu vyhledávají žáby svá zimoviště. Většinou jsou to menší vody, hluboké nejméně 50 cm. Ke vhodným zimovištím se skokani hnědí stahují často ze vzdálenosti několika kilometrů. Skokani hnědí mohou přezimovat i v mrazuprostých úkrytech v zemi.
V Evropě je široce rozšířen, s výjimkou většiny Pyrenejského poloostrova, jižní Itálie a jihu balkánského poloostrova. Na východě zasahuje až po Japonsko, na severu až za polární kruh. Jeho areál, stejně jako areál ropuchy obecné, je velice rozlehlý.
V České republice patří skokan hnědý mezi nejběžnější žáby. Jeho výskyt má víceméně plošný charakter. Běžně se vyskytuje jak ve středních a horských polohách, tak i v nížinách. Vyskytuje se i daleko od vody.
Skokan štíhlý ( Rana dalmatina )
Skokan je výrazně teplomilný s vyhraněnými nároky na charakter stanoviště. Je typickým obyvatelem nižších a středních poloh, nejvíce je rozšířen v nadmořských výškách 150 - 400 m n. m., zasahuje však i do výrazně vyšších poloh (max. 820 m n. m.). Jedná se o značně teplomilný druh, typickými místy výskytu jsou světlé listnaté a smíšené lesy a jejich okraje, paseky, louky a křovinaté a kamenité lokality stepního a lesostepního charakteru. Je schopen žít i na velmi suchých stanovištích, značně vzdálených od vody. K rozmnožování dochází ve stojaté vodě v nádržích různého charakteru, avšak dává přednost mělčím, bohatě zarostlým dobře prohřívaným, čistým vodním plochám. Kromě krátkého období rozmnožování žije skokan štíhlý i značně daleko od vody. Je aktivní za dne i v noci. Sezónní aktivita začíná už v únoru, končí v říjnu až listopadu. K páření a kladení shluků vajíček dochází v březnu v mělké vodě a trvá asi 2 týdny. Páření většinou probíhá pod hladinou, jeho průběh je tak méně závislý na průběhu počasí. Během června a července dochází k proměně pulců v žabky. Skokani zimují na zemi nebo ve vodě v místě rozmnožování.
Skokan štíhlý je široce rozšířený druh. Žije ve střední a jižní Evropě. Na západě zasahuje do severozápadního Španělska, na severu do severní Francie a jižního Německa. Vyskytuje se na Apeninském poloostrově, na Sicílii, zasahuje na Balkán, do Řecka a na východě až k Černému moři. Nežije však na východ od Karpat. Kromě tohoto souvislého areálu obývá ještě některé oblasti v Dánsku a jižním Švédsku. Chybí ve většině severní Evropy a na Pyrenejském poloostrově.
Česká republika leží na severní hranici areálu skokana štíhlého. Tento druh se zde vyskytuje především v teplejších oblastech v nižších polohách.
Skokan krátkonohý ( Pelophylax lessonae )
Skokan krátkonohý je ve srovnání se skokanem skřehotavým a zeleným méně vázán na vodní prostředí, mimo období rozmnožování žije i mimo vodu. Typickým stanovištěm jsou malé a mělké vodní nádrže, obvykle obklopené bažinatými loukami, rašeliništi, zaplavovanými lesy apod. Příležitostně se však vyskytuje i ve velkých vodních nádržích. Aktivní je za dne a můžeme jej ve velkém počtu nacházet na osluněných březích. Často žije ve smíšených populacích se skokanem zeleným, kdy slouží jako jeden z rodičovských druhů při hybridogenezi. Samička klade vajíčka v malých shlucích mezi vodní rostliny. Pulci metamorfují od konce července do září, vzácně mohou i přezimovat. Celkem trvá vývoj 3-4 měsíce. Mladé žabky nacházíme na vlhkých lukách v okolí rybníků ve velkém množství. Zimuje na souši, na jaře se objevuje na přelomu března a dubna, rozmnožování probíhá od konce května do začátku července. Sezónní aktivita končí v září.
Skokan krátkonohý je široce rozšířen od francouzského pobřeží Atlantiku k řece Volze na východě. Na jihovýchodě zasahuje k Dunaji. Chybí na Apeninském a Pyrenejském poloostrově.
Česko leží uvnitř areálu rozšíření skokana krátkonohého. je tu rozšířen v souvislém pásu probíhajícím převážně jižnější polovinou. Hlavními oblastmi výskytu v ČR jsou západní Čechy, Českomoravská vrchovina, jižní část středních Čech a východní část jižních Čech. Lokality leží v nadmořských výškách 150-740 m, většinou ale v polohách nad 400 m. Ve vyšších nadmořských výškách tvoří skokan krátkonohý hlavní podíl ve smíšených populacích vodních skokanů, v nižších polohách je jeho podíl minimální. Jsou známy čisté populace. Důležitým klimatickým faktorem ovlivňujícím rozšíření skokana krátkonohého je teplota stanoviště.
Obrazová příloha
Ocasatí ( Caudata )
Mlok skvrnitý ( Salamandra salamandra )
Má širokou hlavu, zakulacený čenich a nápadné podlouhlé příušní žlázy. Ocas je krátký, válcovitý, kruhovitého průřezu. Uprostřed hřbetu jsou 2 řady žláznatých jamek a na bocích po jedné řadě nápadných bradavek, které jsou na těle spojeny příčnými rýhami. Základní barva je temně černě lesklá, kresbu tvoří žlutý nebo žlutooranžový vzorek skvrn nebo pruhů. Břicho je jednobarevně černé, někdy jemně skvrnité. Na rozdíl od samic mají samečkové silněji vyvinutou, často poněkud vystouplou kloaku a jsou obvykle menší.Larvy jsou tmavě šedohnědé s mramorováním. Ihned po narození jsou velké asi 3 cm mají 2 páry končetin a 3 páry vnějších keříčkovitých žaber. Ocasní ploutevní lem přechází na tělo a zasahuje až do jeho poloviny. Dospělí mloci dosahují maximální velikosti kolem 20-ti cm.
Západní, střední, jižní i východní Evropa s výjimkou Sardinie, Sicílie, V. Británie a Irska. Zasahuje až za karpatský masiv na východě a do Severní Afriky a na Blízký Východ.
Mlok skvrnitý je typický obyvatel původních listnatých a smíšených lesů středních a vyšších poloh v kopcovité nebo horské krajině v nadmořské výšce 120 – 1030 mnm (obvykle 200 – 600 mnm). Základním požadavkem je přítomnost drobných čistých potoků a lesních rybníčků vhodných k rozmnožování. Mimo období kladení larev však často žije daleko od vody.
Mloci skvrnití zimují v zemních děrách, jeskyních, sklepech, někdy ve větších skupinách. Jsou aktivní zpravidla za soumraku a v noci. Za vlhkého a deštivého počasí však opouštějí své úkryty i během dne. V době odpočinku se zdržují v přirozených dutinách, v děrách drobných savců, ve štěrbinách, i pod padlými větvemi a kmeny. Mloci jsou samotáři, můžeme je však nalézt v příhodných úkrytech i ve společnosti s jinými jedinci svého druhu nebo s čolky horskými. V období aktivity slídí pomalu po okolí. Přitom je jejich tělo mírně zdviženo nad zemí. Po krátkých úsecích následuje obvykle delší přestávka, během níž živočichové odpočívají na břiše, hlavu však přitom znatelně zdvíhají. Když je mlok vyplašen, pokouší se prchnout. Protože se však snadno vysílí, brzy opět pochoduje “mločím tempem”.
Zvlášť aktivní a pohybliví jsou mloci skvrnití v období páření. Na jaře se objevují během března a dubna. Samečkové pobíhají při vyhledáván samic neklidně po kraji, nebo pozorují nejbližší okolí s vysoko zdviženou hlavou. Reagují na každý nápadný pohyb, běží rychle směrem k němu a považují každého příslušníka druhu zpočátku za samičku. Teprve potom poznávají pomocí čichu a podle reakce druhého živočicha, jde-li o samečka nebo o samičku. Sameček šplhá pod samičku a posunuje se rychle dopředu, až dosáhne čenichem k jejímu hrdlu. Poté se pevně k samičce přitiskne a pevně obejme její přední končetiny. Vypustí na zem spermatofor (semenný váček) a vzápětí se trochu zdvihne, aby zadní část těla ohnul do strany. Tak dosáhne samička kloakou přímo ke spermatoforu, který může zachytit. Tato fáze trvá obvykle 15-30 minut. Mloci skvrnití jsou v našich podmínkáchvejcoživorodí, tj. kladou zcela pohyblivé larvy. Vývoj larev v těle matky probíhá většinou během letních a podzimních měsíců. Ačkoli jsou pak larvy téměř vyvinuté, přečkávají zimu v těle samičky a ta je rodí až během následujícího jara (od dubna do června). K porodu vyhledávají pomalu tekoucí potůčky a studánky, často však i tůňky v kaskádovité, místy rychle proudící vodě. Protože vhodných míst je často málo, cestují mnohdy velmi daleko, než takovou vodu najdou. Pro kladení larev vyžadují zcela mělké vody a místa s klidnou, neproudící vodou. Kladení se odbývá většinou v noci. Velké samičky mohou rodit až 70 mláďat. Larvy protrhávají vaječné obaly krátce před porodem nebo v kloace během porodu. Protože samice se v okamžiku porodu drží na břehu jen předníma nohama, je v místech s dravějším proudem nebezpečí, že se neudrží, proud ji odnese a samička se utopí (mloci jsou zpravidla špatní plavci). Dravé larvy jsou zpočátku dlouhé 25-35 mm na horní straně základny končetin je po jedné světlé skvrně. K metamorfóze larev dochází od srpna do září, někdy až na jaře dalšího roku; pohlavně dospívají ve 3. až 4. roce života. Délka života mloků se pohybuje kolem 20 let, v zajetí i přes 50 let.
Čolek velký ( Triturus cristatus )
Žije ostrůvkovitě ve vhodných biotopech od nížin až do 800 m n. m. na většině území ČR a v severní a východní části SR.
Samice dosahují délky až 18 cm, Samci jsou cca o 2 cm menší. Tělo je shora tmavě šedé se středně velkými černými a drobnými bílými skvrnkami na bocích. Břicho je žluté až oranžové s ohraničenými tmavými skvrnami. Silně zubatý hřbetní hřeben samců začíná už na hlavě v úrovní očí. Po stranách ocasu mají bělavý perleťově lesklý pruh. Larvy dosahují před metamorfózou velikosti 5-10 cm.
Během vodní fáze dává přednost větším a hlubším vodním nádržím. Samci přezimují obvykle na dně vod, samice většinou na souši. Aktivita začíná v III-IV. K -páření- dochází nejčastěji 3 týden po začátku aktivity (IV-V), vajíčka jsou kladena až do VI. Larva se líhne 10-14 dnů po oplodnění vajíčka a metamorfuje po 3 měsících (VIII-XI). Druh se může dožít věku i přes 16 let (max. 28 let). Larvy se živí zooplanktonem, dospělci dávají přednost hmyzu a měkkýšům.
Obrazová příloha
